Rámečky
Rámečky za to nemůžou
Každej přeci ví že je to tu web o bezrámkovém včelaření.
Zlo je tu jasně definováno.
Náš nepřítel je rámeček v úle.
Ten vynález zkázy včelaření.
A tady začíná dnešní úvaha.
Věc se má tak.
Rámečky jsou v tom nevinně.
Jen jsme na ně vinu svalili a ony nám teď pomáhají pochopit podstatu věci.
A ta je o patro výš.
Doslova a do písmene.
Rámečkový úl dovolil vzniknout nástavkovému včelaření s horizontální mezerou mezi nástavky.
Dovolil tak snadné přemisťování nástavků shora dolů a ze středu kamsi jiman.
Hanojské nástavky.
Dokonce můžeme přemisťovat jednotlivé rámečky s plásty mezi nástavky a následně nástavky mezi sebou a mezi jednotlivými včelstvy.
Čili za to můžou nástavky.
Ne!
Můžem za to my.
Naše hravost a hlavně touha po úspěchu.
Kdo najde lepší kombinaci.
Kdo z toho hackne víc.
Chladný algoritmus.
Program.
Ne nadarmo jsou progresivní včelaři inženýři.
Ten kdo nechá včely v ležanu a občas přehodí nějakej ten rámeček sem a tam je dnes unikátní kus včelaře.
Naše DŘEVĚNÁ KOŠNICE je taky ležan.
Malý a přehledný.
Když jsem ho představoval v Blatné na učilišti postavili mi na ní nástavek Langstrothu.
Že prej jestli je to kompatibilní.
A bylo to.
Chtěli něco nového a hned se to pokusili zlomit do toho starého.
Tam to znají a je jim tam bezpečno.
Netoužili po novém.
Chtěli poznat nové a hned to pokřtít na to svoje.
Každý z nás je někde uvnitř trochu Křižák na výpravě.
Proto je to tu bez rámečků.
Aby vyšlo najevo že rámečky jsou v tom nevinně.
Důležitý je že se nám ty rámečky prostě moc nehodí.
Potřebujeme dole vidět plásty a ne spodní loučku rámku.
Rámeček je prostě a jasně jen příběh někoho jiného.
Není to viník.
Tady pozor bude to důležité.
Nechat jen tak včely na divokém díle na horní loučce bez zásahů není řešení.
Problém je jinde.
Divoké dílo je krok kupředu.
Ale taky to není řešení.
I Opylař musí v úle dělat extenzivní zásahy.
Nejde být najivní.
Chce to hledat podstatu.
Názorný je to u železa.
Rozžhavená ocel je kujná a měkká.
Studená ocel tvrdá a blbě kujná.
Proč?
No protože vychladla.
To je jasný.
Ale pravda je jinde.
Ocel která vychladne velmi velmi pomalu není tvrdá.
Je vyžíhaná a krásně měkounká.
Rychle zachlazená ocel je na tom jinak.
Je zakalená čili tvrdá nekujná a křechká.
Proč?
Nejde až tolik o vychladnutí.
Jde o to jak to vychladlo.
A když budete vědět jak.
To pak můžete mít včely třeba v krabici vod bot.
Že ano.
To tak včelařové říkaj začátečníkům.
Není to tak.
Moje učitelka Věrka Caltová se učila na fotografku u Háka.
Dal jí box od Kodaku za jeden dolar a poslal jí do ulic fotit.
Na foťáku že prej nesejde.
Oči jsou důležitý.
Když pak Věrka fotila celý život divadlo kde je světla jak o dušičkách bylo to jinak.
Říkávala mi.
“Často si na toho Háka vzpomenu. Jak on se mejlil. Tady na divadle kde je málo světla a hodně pohybu potřebuješ mít to čím udělat”
Myslela tím dobrej aparát citlivej film a světelný sklo.
Začínala s Kodak Boxem pro laiky aby jí nerušily Hanojské možnosti jako u nástavků a rámečků.
Ale pracovala s Leicou.
To jsem Vám chtěl říct.
Spousta slov že?
Promiňte neměl jsem čas psát krátký text.
