OPYLAŘENÍ

Na hadech bez hlav Roje střeží i ve zmar To jen Opylař jest

Text pro rok 2014 Vyprávění o včelách má magickou moc. Když vypráví včelař osobně, má to až liturgický efekt. Nevím jak v ostatních státech, ale my Češi včelaře milujeme. Umíme jim naslouchat a sejdou li se včelař se včelařem, vesměs spolu nevčelaří. Vypráví a naslouchají si zas a znova. Obdivují tajemné včely stejně jako nevčelařská veřejnost. Liší se snad jen znalostí oboru a ochotou nést kříž utrpení s žihadly a dřinou kolem včel. Fascinace medonosným hmyzem je nám snad vrozená. Jakoby genově ukotvená. Vsadím boty z pravé kůže, že se jednou najde gen obdivu k medonosnému hmyzu v české populaci nadprůměrně četný. Domnívám se že takový včelomilný gen se v těle aktivuje po poblouznění vůní v úle a hlavně opojnou sílou včelího jedu. Tak o tom mluvil náš děda. Měl bolavé klouby a včelín pod kopcem. Ráno vyrážel s kárkou plnou prázdných hliníkových bandasek na mlíko. Opíral se o hůlku a sotva šel. Doslova se šoural. Při včelaření nepoužíval rukavice a mnohdy zapomněl i na včelařskou kuklu